Včera 2. měsíco-narozeniny a v neděli svátek

Ahoj,
už mám 2 měsíce. Co už umím:

• parádně se smát a povídat na hračky na "edukativní" dece
• občas "omylem" uchopit hračku
• stále jsem machr v čůrání na maminku když mě přebaluje, dneska jsem dokonce málem pokakal tatínka když procházel kolem v obleku
• co naopak neumím je usnout jinak než, že mě maminka ukolíbe v náručí, nejlépe na gumovém míči

Co jsem tento měsíc podnikl:

• Drsňácký a zmoklý výlet přes kopce v Divoké Šárce.
• Minulý víkend jsem byl poprvé na chatě. Moc se mi tam líbilo a naši mě seznámili se strejdou Michalem, tetou Sašenkou a kamarádem Vašíkem.
• Dneska jsem byl poprvé na výletě metrem s maminkou v centru Phy. Stále radši cestuji v manduce, než v kočárku - tak maminka vozí kočárek s sebou jen jako zálohu a na přebalování.

A už mám taky nejoblíbenější pohádku na usínání, ale musí mi jí říkat maminka:

V jednom malém domečku,
v prostřed modrých zvonečků
žila byla jedna koza,
ta se jmenovala Józa.

Měla sedm děťátek,
skotačivých kůzlátek.
Jednou z rána koza vstala,
svým kůzlátkům povídala :

“Dneska máme pondělí,
musím na trh pro zelí.
Navařím Vám zelnou kaši,
abychom se poměli.”

Kůzlátka se radovala.
“Ne abyste otvírala!”
Pak si nový klobouk vzala,
zástěru si uvázala,
vrátka pěkně na zámek :
“Buďte hodná - mek mek mek!”
A kůzlátka slíbila.

Koza Józa šla a šla
a takhle si zpívala :
” La la la - mek mek mek,
mám já sedm kůzlátek.
První bílé, druhé černé,
třetí pěkně dvoubarevné,
čtvrté celé střapaté,
páté strakamakaté,
šesté - to je kozlíček,
sedmé mámin mazlíček.”

Jen co Józa zašla za les,
chlupatý vlk z lesa vylez,
spustil hlasem, vlčím basem :
“Kůzlátka, má děťátka,
otevřete maličko,
vrrvrr, vrátka nevrátka,
nesu dobré zelíčko.”

Ale kdepak kůzlátka!
Jenom mrknou přes vrátka,
uvidí tam vlka stát,
začnou se mu takhle smát :
“Ty jsi divná maminka !
Ta naše má bílé vousy,
na bradičce si je nosí …!”

Jak tohle vlk uslyšel,
svěsil uši, zpátky šel -
však se zeptá v lese lišek.
“Vem si chmýří z pampelišek,”
radily mu tetky lišky.

Tak má z pampelišek vousy.
Chvíli si je pyšně nosí,
pane - tomu říkám brada !
Tak a honem zpátky - tradá !

Honem zpátky za kůzlátky:
“Otevřete, kůzlátka milá,
to jsem já, bradička bílá.
Nesu sladké zelíčko,
tak otevřete maličko!”

Ale kdepak kůzlátka !
Jenom kouknou přes vrátka -
vlk má bradu jako mrak.
Na mou duši - je to tak.

Ty jsi divná maminka !
Bradu máš a kde máš rohy?”
Vlk hned natahuje nohy.
Honem zpátky do lesa.

“Co radíte, tetky lišky?”
“Dej si za uši dvě šišky.”
To je nápad. A hned zpátky,
rohatý zas za kůzlátky.

Spustí hlasem, vlčím basem :
“Otevřete, kůzlátka milá,
to jsem já, bradička bílá,
pěkné růžky mám,
zelíčko vám dám!”

Ale kdepak kůzlátka !
Jen se smějí přes vrátka :
“Naše maminka má hlásek,
jak když zpívá konipásek,
a v tobě to všechno skřípe,
jak když kamení se sype !
Bradu máš - rohy máš,
no ty ale vypadáš !”

Tu nejmenší kůzlátko
nastavilo zrcátko.
Vlk se zahlíd, strachy mek,
honem se dal na útěk.

Ten vám ale utíkal !
Jak když za ním z flinty pálí.
Polem. loukou, po silnici,
podle plotů přes vesnici,
všichni se mu posmívali.

A jak běžel, zakop, spad,
plác ! a rovnou do rybníka.
Smála se mu i ta štika.
To vám bylo divadlo !
Utopil v něm obě šišky
i ty vousy z pampelišky.

A jak to dál dopadlo
s veselými kůzlátky?
Když se Józa vrátila,
kůzlátka už dávno spala.
A co ráno? Ráno vstala,
zelnou kaši spořádala ….
Tak. A konec pohádky.